Pojištění na hory: I sáňkování se může stát rizikovým sportem
Na horách pomalu končí hlavní lyžařská sezóna, což je impulzem pro ty, kteří čekají na příznivější ceny služeb i volnější sjezdovky a běžkařské dráhy. Ať už při cestě na české kopce, nebo do vzdálenějších Alp je však dobré myslet na bezpečnost i správné pojištění. Na co je potřeba dát si pozor a co může ušetřit velké problémy? Vhodně zvolené pojištění může zachránit i několikamilionový problém.
Doma i v zahraničí
Řada lidí automaticky sjednává pojištění při cestě za exotikou, k moři nebo do Alp, při cestě po republice nebo jen na sousední Slovensko na něj ale nemyslí. I při běžném lyžování nebo procházce v Tatrách se ale dovolená může mnohonásobně prodražit.
„Na Slovensku není horská služba součástí záchranných složek, na pokrytí jejího zásahu by tak nestačila běžná kartička zdravotní pojišťovny. Průměrné náklady zásahu horské služby se přitom pohybují kolem 9 000 korun, ale při složitějších záchranných akcích může nepřipojištěný turista nebo lyžař zaplatit i několik set tisíc, což si mnoho lidí neuvědomuje,“ upozorňuje Zbyněk Kočiš, finanční specialista společnosti Poutko. Přestože v České republice tento problém odpadá, díky zpravidla nízkým cenám se pojištění v tuzemsku vyplatí nejen kvůli úrazové pojistce, ale i pro případ ztráty či krádeže vybavení nebo storna zájezdu.
Jedete na hory? Sbalte si hadí mast na klouby a řimbabu na bolest hlavy
Nezbytné je potom pojištění do zahraničí, přestože v rámci Evropské unie, ale například i v Norsku nebo na Islandu, je platný evropský průkaz zdravotního pojištění. Jenomže zatímco u nás jsou lidé zvyklí na automatickou bezplatnou zdravotní péči, v zahraničí je praxe jiná. „Držitelé průkazu mají nárok na stejné podmínky pro čerpání zdravotní péče jako místní občan v rámci povinného zdravotního pojištění. V praxi to znamená, že za ošetření hradí stejnou spoluúčast jako místní. A ta se může vyšplhat vysoko,“ vysvětluje Kočiš.
Dalším úskalím je, že průkaz zdravotního pojištění akceptují jen zdravotnická zařízení, která jsou financována z veřejných zdrojů. Soukromá zařízení, která jsou právě v dosahu horských středisek nejblíže, a kde tím pádem zranění končí nejčastěji, chtějí ve většině případů ošetření zaplatit na místě. Zpětně bývá možné nechat si část nákladů zaplatit u domácí pojišťovny, ale rozhodně nelze počítat s plnou částkou.
Není sport jako sport
Při zřizování pojištění na zimní zahraniční dovolenou je nejpodstatnější pozorně si pročíst, čeho se pojistka týká, kdy neplatí a jaké jsou výše pojistných limitů. Řada lidí má pojištění automaticky k platební kartě nebo bankovnímu účtu a považují ho za dostatečné. Problém je v tom, že se nemusí vztahovat na některé sporty nebo léčebné úkony, případně nedosahuje potřebných pojistných limitů. „Jen výjezd vrtulníku a přeprava ze sjezdovky do nemocnice může vyjít na sto tisíc korun. Následná operace může překročit půl milionu a na desítky tisíc může vyjít i přeprava pacienta sanitkou do České republiky. To všechno by tedy mělo správné pojištění pokrývat,“ zdůrazňuje Kočiš.
Kapitolu samu pro sebe potom tvoří zranění třetí osoby. „Ta kromě léčebných nákladů a úkonů s tím spojených může vyžadovat také škody na vybavení, výlohy za právníky a náhradu škody za ušlý zisk kvůli pracovní neschopnosti. A tady mohou jít částky do miliónů korun,“ dodává Kočiš. Pozor si je v tomto případě potřeba dát na alkohol. Od zranění pod vlivem alkoholu – jak u třetí osoby, tak i u vlastního – dávají pojišťovny ruce pryč, v nejlepším případě přistoupí pouze na částečnou spoluúčast.
Důležitá ale není jen částka za ošetření, ale též to, jak a kdy se úraz stal. Například obyčejný snowboarding dříve patřil na rozdíl od lyžování do kategorie rizikových sportů a běžná pojistka se na něj nevztahovala. Dnes už pojišťovny snowboarding sice zařazují do kategorie běžných disciplín, stále je ale dost sportů, na které je potřeba speciální pojistka.
Kategorizace sportů se u jednotlivých pojišťoven liší. Zatímco některé sporty jako akrobatické lyžování nebo ledovcové lezení si lidé mezi extrémní nebo rizikové dokážou zařadit intuitivně, u jiných by vyloučení z kategorie běžných sportů nečekali. Příkladem může být jízda na sněžném skútru, freeride nebo snowtubing.
„Podstatné je rovněž kdy a kde jsou aktivity vykonávány. Pokud lidé na lyžích nebo sáňkách opustí vyznačený prostor, opouštějí zároveň kategorii běžného sportování. Stejně tak je dobré dávat pozor na oficiální provozní dobu sjezdovky. Pokud se lyžař rozhodne při poslední jízdě lanovkou zůstat na svahu déle, vychutnat si na vrcholu například západ slunce a dolů sjet až za tmy, riskuje tím v případě úrazu neuznání pojistky,“ říká Kočiš.
Pojištěnec ale podle něj nemusí být připraven na nejhorší neustále a vyšší pojistné nemusí běžet každý den. „Pokud mají klienti například na třetí den pobytu naplánovaný odpočinkový den ve wellness, mohou si na tento den nastavit nižší limity. Stejně tak si lze snížit limity třeba na den příjezdu a odjezdu, kdy vědí, že sportovat nebudou,“ dodává.
