Zaplaví svět kvůli 3D tisku padělky hraček či uměleckých předmětů? Výrobci se poučí z chyb svých předchůdců, věří odborník
Studie řady analytických firem shodně předpovídají technologiím 3D tisku v nadcházejících letech enormní rozvoj. S větší dostupností 3D tiskových technologií je spojen také nárůst sporů v oblasti duševního vlastnictví. Podle průzkumu analytické společnosti Gartner může 3D tisk do roku 2018 způsobit v souvislosti s porušováním autorských práv ztráty až 100 miliard dolarů ročně. Stejný výzkum také předpokládá, že se v blízké budoucnosti objeví minimálně jedna velká výrobní firma ze západních ekonomik, která veřejně ohlásí krádež duševního vlastnictví.
Ochrana duševního vlastnictví a zdroje zisku pro autory
Autorská práva a duševní vlastnictví jsou ve světě chráněna zákony konkrétních států i dohodami nadnárodních organizací jako je například Světová obchodní organizace (WTO). Vynálezci a autoři svá díla a výrobky nejčastěji chrání patenty, autorským právem či registrováním průmyslového vzoru. Patent je zákonná ochrana vynálezců a zaručuje vlastníkovi patentu výhradní právo k průmyslovému využití vynálezu. Autorská díla, která jsou výsledkem tvůrčí činnosti jejich autora, pak obdobně chrání autorské právo (copyright). Design výrobků, tedy práva na jejich tvar, barvy, materiál či zdobení, jejich autoři nejčastěji chrání registrováním takzvaného průmyslového vzoru.
„Pro autory vynálezů i děl je zákonná ochrana v podstatě garantem jejich obživy. Vlastník patentu může vynález sám vyrábět, čímž jej zpeněží. Autor může také udělit souhlas k využívání vynálezu jiným subjektům formou licenční smlouvy, která zaručuje vlastníkovi autorských práv určitý zisk,“ dodává Jan Škopík, ze společnosti 3Dfactories, jež vyrábí 3D tiskárny. Výroba a nedovolené zneužití zákonem chráněných a registrovaných vynálezů či děl lze proto vnímat jako krádež.
3D tisk jako moderní nástroj pro porušování autorských práv?
Technologie 3D tisku mohou firmám i jednotlivcům ulehčit porušování práv duševního vlastnictví několika způsoby. 3D scannery dnes umožňují kopírování tvarů a struktur hotových výrobků. Přesný 3D scan objektu lze pak jednoduše převést do datových podkladů pro 3D tisk. Jakmile jsou tiskové podklady připravené, lze 3D objekt tisknout v libovolných velikostech a počtech. Jednoduché kopírování hotových výrobků na 3D tiskárnách je hrozbou i pro velké průmyslové koncerny, a to především v případech vzniku utajených velkovýroben falšovaného zboží.
Autorské právo lze také porušit přímým šířením souborů s návrhy objektů pro 3D tisk. Již dnes je možné na portálech jako je například Thingiverse nalézt tisíce volně dostupných modelů ke stažení pro domácí 3D tisk. Řada z nich pochází od fanoušků 3D tisku, kteří sami objekty navrhují a následně svá díla dávají k dispozici zdarma. Ne u každého účtu však lze vystopovat původ díla a mít tak jistotu, že jej uživatel někde nezkopíroval.
Škála odvětví, na které může mít porušování autorských práv prostřednictvím 3D tisku dopad, je přitom široká. „Na 3D tiskárnách lze v současné době replikovat především plastové předměty. Lidé si tedy teoreticky mohou vytvořit kopie stavebnic, hraček, šperků, plastových náhradních dílů či designových bytových doplňků, jako jsou vázy nebo sochy. S vývojem kovových materiálů pro 3D tisk a zlepšením jejich cenové dostupnosti však mohou sérioví padělatelé způsobit nemalé ztráty i automobilovému či slévárenskému průmyslu,“ dodává k problematice Škopík.
Možnosti autorů a vlastníků patentů v éře 3D tisku
Jakmile vlastníci práv zjistí, že jejich patenty a díla byla zneužita, mohou se dožadovat spravedlnosti u soudů. Soudní vymáhání je však nákladné a navíc poškozeným firmám poskytuje ne vždy žádanou publicitu. V případě masivního zneužívání autorských práv je samozřejmě právní řešení první volbou, nicméně po zkušenosti z obdobných případů v hudebním průmyslu nelze výsledek takových sporů předvídat. Padělané 3D výtisky lze samozřejmě soudně zabavit. V případě neoriginálních datových 3D modelů vyvěšených na internetu se ale i po soudním příkazu ke smazání mohou objevit stovky stejných souborů na jiných úložištích.
Existují však postupy, které mohou firmy použít jako ochranu svých vzorů v předstihu. Američtí vědci z Technické univerzity ve Virginii například experimentují se vkládáním miniaturních částic do 3D tiskových materiálů. Částice by měly označovat původ 3D výtisku a zlepšit tak rozlišovatelnost originálu od padělku. Mezi další preventivní postupy patří i adaptace výrobců na nové prostředí, například zpřístupnění digitálních modelů 3D objektů formou licencí a jejich přímý prodej na internetu. Zákazníci by si tak například mohli zakoupit originální návrhy dětské stavebnice přímo od jejího autora, který by zaručoval perfektní kvalitu návrhu. Prodej přes internet by nicméně musel probíhat v zabezpečeném prostředí, které by zákazníkovi znemožňovalo další šíření modelů.
Jako bonus by autoři originálních návrhů mohli zákazníkům poskytovat například aktuálnější modely, možnost reklamace a technické podpory či inovace. U prodeje autorizovaných modelů by také zákazníky mohlo lákat upravení modelu na míru přímo od autora při garanci dodržení 100% kvality 3D modelu. „Systémy a softwarové řešení pro prodej originálních 3D modelů a ochranu zdrojových datových souborů se v zahraničí již vyvíjejí. Zkušenosti z hudebního a knižního průmyslu, kde se podobné systémy ujaly a umožnily tak legální stahování autorských děl, jsou pro odvětví 3D tisku dobrým odrazovým můstkem. Věřím, že velké výrobní firmy při řešení problematiky duševního vlastnictví a 3D tisku tyto zkušenosti využijí. Prevence a dostupnost originálních děl s přidanou hodnotou je jistě lepší řešení než soudní spory,“ uzavírá Jan Škopík.
