Dnes je 28. 01. 2021

Příběhy z plzeňských kostelů vypráví o zázracích i čertovské nepleše

Autor: Redakce
Rubrika: Praktické tipy
Pro 3rd, 2020
0 komentářů

Zimní období, kdy se brzy stmívá a panuje ponuré počasí, je skvělou příležitostí k vyprávění tajemných a strašidelných příběhů. Celá řada se jich traduje o plzeňských kostelech a dalších svatostáncích a není v nich nouze o zázraky, potrestané lumpy nebo o čerty.

Hned několik pověstí se vypráví o nejvýznamnější plzeňské dominantě, katedrále sv. Bartoloměje. Za nejvzácnější památku toho chrámu se považuje gotická socha Panny Marie nazývaná Plzeňská madona. Vznikla už ve druhé polovině čtrnáctého století a bývá umístěna na hlavním oltáři. Vyniká pečlivým zpracováním vlasů, šatů a rysů v obličeji. Socha je podle pověsti dílem slepce, kterého si Panna Marie sama zvolila a dodala mu potřebné nástroje, přestože neměl se sochařstvím žádné zkušenosti. Po dokončení sochy mu za odměnu vrátila zrak. 

Říká se, že její rysy jsou natolik živé, že se její výraz proměňuje. O léčivých schopnostech sochy pak svědčí řada zápisů v plzeňském církevním archivu. Řada lidí prohlašovala, že díky modlitbám k Plzeňské madoně se vyléčili z nemocí a zbavili se bolesti, přestože to doposud vypadalo beznadějně. Historii Plzeňské madony, která patří k nejcennějším gotickým uměleckým dílům u nás nyní představuje výstava v Západočeské galerii v Plzni.

O andělíčka štěstí se opíral kat

S katedrálou se pojí také asi nejznámější plzeňská pověst o andělíčku „Vošáhlíkovi“. Kdysi dávno měl mít svatbu místní kat, jenže ten měl zakázáno vstoupit do církevního chrámu, protože jako popravčí měl moc nad životem a smrtí, a lidé se ho báli. Musel proto k obřadu poslat místo sebe zástupce a na nevěstu si počkat venku u bočního oltáře. Jak se tam vkleče modlil, opřel se po chvíli rukou o mříž zdobenou andělíčky. Místní lidé ho zahlédli a začali věřit, že když si sáhnou na stejného andělíčka, přinese jim to štěstí, protože o katovi se také říkalo, že má kouzelnou moc. Pověra se udržela dodnes a při procházce po náměstí je často vidět, jak kolemjdoucí odbíhají si sáhnout na andělíčka, který je za ty roky ohlazený tak, že připomíná stříbrnou kuličku. 

Za vysokou věž může smlouva s čertem

Čertovská historka se zase váže ke stavbě katedrály, konkrétně k důvodu, proč má jen jednu věž. Stavbu měl na starosti jistý Tadeáš. Byl uznávaný pro svoji šikovnost, ale zároveň se o něm vědělo, že je hrozný lenoch. Stavba se táhla už několik let a z budoucí katedrály stály jen základy. Jednoho dne k večeru Tadeáše vyhledal tajemný muž zahalený do dlouhého pláště. Slíbil, že zařídí, aby katedrála i s oběma plánovanými věžemi do rána stála. Stačí, když mu na oplátku Tadeáš podepíše úpis vlastní krví. 

Stavitel na to přistoupil a už jen zíral, jak na náměstí vtrhla tlupa čertů a pustila se do práce. Jenže to byla zlomyslná banda a namísto dvou věží použili všechen materiál na jednu věž sahající až do mraků. Ráno bylo hotovo a plzeňští obyvatelé zírali na dokončenou katedrálu. Někdo zahlédl i to, jak se vedle Tadeáše zničehonic zjevila tmavá postava, zahalila ho do svého pláště a oba navždy zmizeli. Z čertovského vtípku si však Plzeňané nic nedělali, vysoká věž se jim zalíbila a místní lidé jsou na ni hrdí dodnes. Jak by taky ne, jde o nejvyšší kostelní věž u nás a je z ní nádherný výhled. Zajímavostí přitom je, že podle původního plánu měly opravdu stát věže dvě, jenže v šestnáctém století rozestavěná věž vyhořela a k dokončení nedošlo, protože mezitím vyšla stavba kostelů se dvěma věžemi z módy.

Chamtivý hrobník trestu neušel

Strašidelná pověst se pojí s kostelem Všech svatých v plzeňské části Roudná, jehož základy pochází už z románského období a obklopuje ho hřbitov. Příběh vypráví o dívce, která zemřela v den, kdy měla mít svatbu. Udusila se, když zhltla dvě tvarohové homole. V bílých šatech a s nasazeným snubním prstenem ji uložili do rakve v márnici u kostela. Místní hrobník byl ale chamtivec a chtěl se zmocnit dívčina prstenu. Otevřel rakev, a protože byl prsten moc těsný, rozhodl se ho odříznout. Sotva se nůž dotkl dívčina prstu, zdánlivá mrtvola se s výkřikem probrala a utekla. Hrobník se ze šoku zhroutil a dlouho blouznil v horečkách.

Podle jiné legendy se poustevníkovi, který žil nedaleko kostela Všech svatých, zdál sen o dalším hrobníkovi. Ve snu hrobník vykopal mrtvolu mladé dívky a přenesl ji na jiné místo. Poustevník o svém snu řekl úřadům, ti mu uvěřili, šli hrobové místo zkontrolovat a opravdu ho našli rozhrabané. Hrobník se k činu přiznal a skončil na popravišti.

Kdo by ještě strašidelných historek neměl dost, může zamířit do plzeňského Muzea strašidel. Dozví se tu například příběh o strašlivém Radoušovi, který se narodil s oslíma ušima, kozí bradou a kančími tesáky. Ošklivec prý na svém hradu Radyně povraždil postupně šest manželek. Jeho přízrak podle vyprávění místních obchází v okolí hradu, a když ho někdo spatří, brzy se přižene silná bouřka.

Do Plzně doputoval i věčně bloudící Žid

Kromě křesťanských svatostánků se pověsti vypráví také ve spojitosti s židovskými památkami. V Plzni stojí Velká synagoga, která patří k největším v Evropě. Židovská komunita ve městě žila už ve středověku, ale soužití s ostatními obyvateli neměla jednoduché. Turistické informační centrum pořádá komentované prohlídky nazvané Židovská Plzeň, kde se mohou zájemci o pohnutých osudech obyvatel od středověku až do současnosti dozvědět více.

S Plzní se pojí například vyprávění o Židu Ahasverovi, kterého podle bible Ježíš odsoudil k věčnému bloudění za to, že mu na Poslední cestě odmítl podat občerstvení. Tento Žid měl po staletích na cestách doputovat i do Plzně, kde v té době řádil mor. Podle jedné verze doufal, že se nakazí a ukončí tak své utrpení, podle druhé verze doufal, že ve městě, které mělo přízeň papeže, získá přímluvu a odpuštění. Podle obou verzí se mu však cíl nesplnil a musel bloudit dál, protože ho měšťané vyhnali. Pověsti vypráví také o židovských pokladech ukrytých například v nyní již přestavěném Guldenerově domě na náměstí Republiky, které ale údajně hlídá duch.

Další pověsti a zajímavé historky spojené s Plzní najdete na webu visitplzen.eu nebo v několika publikacích od Jaroslava Schiebla nebo Miloslava Bělohlávka.