Jak prožívají karanténu děti s raným traumatem
Nová vládní opatření, či spíše omezení, přinesla ještě méně kontaktů s okolím. Místo aby se do školy dostali aspoň deváťáci a maturanti, nechodí do ní už ani prvňáci ani druháci a zavřené jsou také školky a dětské skupiny. I na psychiku dospělých tento stav působí negativně a což teprve na děti. Izolace od kamarádů a ztráta jistoty v podobě pravidelného školního života jim přináší duševní nepohodu. A děti s raným traumatem jsou na změny zvláště citlivé.
Početné rodiny, například ty pěstounské, které mívají více dětí, jsou ještě pod větším tlakem. Je třeba se učit s dětmi na různých úrovních základní, speciální, případně střední školy a často se pěstounské rodiny starají o děti s kombinovanými hendikepy.
Kamarádi nedostupní a více konfliktů doma
Lindauerovi mají šest dětí, z toho tři v pěstounské péči. „Protože je nás doma tolik, naše děti izolací zase tak moc netrpí,“ říká maminka – pěstounka Irena Lindauerová. „Přece jen se občas potkají s kamarády na čerstvém vzduchu,“ dodává. Za to Křístkovi, kteří mají tři přijaté děti – chlapce v první třídě a dvě slečny čtrnáct a šestnáct let, to vidí jinak. „Našim dětem kamarádi chybí hodně. Nejstarší je za normálního stavu přes týden na internátu a v pátek se na ni všichni těší. Teď, když jsou doma všichni, mají mezi sebou spoustu konfliktů,“ líčí pěstounka Jana Křístková současnou domácí atmosféru a popisuje běžnou situaci: „Nejhorší je, že sedmiletý Honza holky provokuje a pořád jedná tak, jako by všechno věděl nejlépe a všude byl dvakrát, jak se říká. Nedokáže přijmout, když v něčem udělá chybu nebo se ukáže, že něco neví a jen se vytahoval. Hrozně se pak vzteká.“ I tak se může projevovat rané trauma.
„Vývojové trauma s sebou mimo jiné přináší vztahové problémy, které se projevuje obtížným navazováním kontaktů s vrstevníky a také problémy s autoritami, tedy s rodiči, pěstouny, s učiteli,“ vysvětluje Leona Jochmannová, klinická psycholožka a vysokoškolská pedagožka a pokračuje: „Časté jsou také problémy s emoční regulací, to znamená horší zvládání afektů, výbuchy vzteku,“ doplňuje psycholožka. Pokud jsou tyto problémy následky vývojového traumatu, je na místě, aby dítě s pěstouny docházelo na terapie zaměřené specificky na poruchy attachmentu, kupříkladu na dyadickou vývojovou psychoterapii, která je určena právě pro děti vyrůstající v náhradních rodinách. Jde o děti, které zažily opuštění či ztrátu své biologické rodiny a v mnoha případech byly vystaveny zanedbávání, týrání nebo zneužívání. Cílem je léčba komplexního traumatu a poruch attachmentu, tedy vztahové vazby mezi dítětem a pečujícím dospělým. Podobně to vidí také psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe: „Náš mozek je velmi plastický. Pokud u dítěte, umístěného do nové rodiny, dojde k ošetření stresové zátěže a náhradní rodiče se emočně naladí na dítě, nemusí se rozvinout žádné trauma z opuštění biologickou matkou.“
Zhorší izolace rané trauma?
„Pokud je rodina, tedy rodiče v pohodě, neměla by se současná izolace na dětech nijak výrazně projevovat. Je pochopitelné, že je jim líto, že se nekonají kroužky, kamarády ze třídy vidí obvykle jen po internetu, ale neznamená to, nebo by nemělo znamenat, nástup depresivních stavů,“ říká psycholožka Jochmannová a dodává: „Děti se špatným startem do života, které v původní rodině zažily hodně zlého a nyní žijí v rodině pěstounské, mohou mít větší problémy. Současná omezení jim mohou připomenout například doby, kdy byly třeba zavírány do sklepa, nedostávaly jídlo a podobně.“ Štěpán Vymětal, psycholog se zaměřením na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení, k tomu říká: „Reakce dětí jsou individuální, stejně jako jejich schopnost zvládat zátěž, takže nelze popsat žádný univerzální obraz potíží. Posttraumatická stresová reaktivita má za svůj základ původní trauma, nikoliv omezení spojená s protiepidemickými opatřeními. Na druhou stranu dochází v poslední době k nárůstu depresí u dětí, rizika sebevražedného jednání i nárůstu konfliktů a násilí v rodinách, jak referují po roce pandemie dětští psychiatři a krizové služby. Vliv zde má jistě komplexní zátěž, které rodiny čelí.“
Psychiatr Peter Pöthe podrobně vysvětluje chování dítěte na základě poznatků z neurobiologie: „Je nutné rozlišovat, kdy jsou projevy dítěte důsledkem reakce na trauma, anebo kdy jde o následek prenatálního vývoje dítěte, protože biologická matka byla vystavená silným stresorům v těhotenství a dalším negativním jevům jako jsou alkohol či drogy. Narozené dítě pak reaguje jinak, poněvadž jeho mozek funguje jinak. Nemá dobře rozvinuté regulační mechanismy adaptace na stres, je zatíženo zvýšenou hladinou kortizolu, stresového hormonu, který připravuje organismus na odpověď ve stavu ohrožení. Ty známe jako útěk, útok anebo zamrznutí. Proto i přijaté dítě se může chovat tímto způsobem, protože nemá dobře rozvinuté regulační mechanismy reakce na stres. Ale nejde o trauma.“ Tato problematika se bude zevrubně rozebírat na konferenci Dítě v pěstounské péči a trauma, kterou pořádá Sdružení pěstounských rodin 21. a 22. dubna. Odborným garantem konference je právě MUDr. Peter Pöthe a o dětském traumatu na ní bude kromě jiných, i zahraničních odborníků, hovořit také PhDr. Leona Jochmannová, Ph.D. a PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D. S ohledem na současná opatření se bude konference konat v režimu online. Podrobnější informace naleznou zájemci na www.konferencepestouni.cz.
Jak by tedy měl rodič, nejen pěstoun, v současné situaci reagovat?
Podstatné je, jakým způsobem spolu rodina tráví čas, jestli pěstouni dokáží jít třeba s dětmi ven a zabavit se s nimi. Vnímavý přístup, zájem o dítě, vhodně vedené rozhovory a emoční podpora jsou nyní ještě důležitější. „Vysvětlování současných omezení by mělo být pravdivé, přiměřené věku, jednoznačné a podávané v klidu,“ doporučuje Štěpán Vymětal. Známkou kritického dopadu karanténních omezení může také být nechutenství, problémy s usínáním, sklony stranit se ostatních, ve vážnějších případech se může dostavit i regres ve vývoji dítěte.
Může karanténa prospět rodinným vztahům?
Jsou také rodiny, u nichž omezení školní docházky, zvláště to první na jaře 2020, přineslo zlepšení vztahů. „V některých rodinách došlo paradoxně v době koronaviru k utužení vztahů, zlepšení komunikace a nárůstu společně tráveného času. Hodně to závisí na tom, jak dospělí nastaví strukturování času, včetně společných aktivit,“ říká Štěpán Vymětal. Zpravidla prezenční výuku nepostrádají děti introvertnější, ale zároveň nadané, které se bez problémů samostatně učí a zvládají výzvy online výuky. Uzavření škol může také vyhovovat některým dětem s potížemi v oblasti autistického spektra, pro které byly změny prostředí velkou zátěží. Nicméně pro většinu dětí převažuje zátěž dopadů omezení daných epidemií před přínosy. „V budoucnu mohou mít potíže v oblasti socializace, protože dochází k výraznému omezení kontaktů, sociálních situací a interakcí s vrstevníky a dalšími osobami, ze kterých se mohou sociálnímu chování učit,“ vysvětluje Vymětal.
Peter Pöthe k tomu dodává: „Byl bych rád, aby zazněl důležitý moment i s ohledem na současnou situaci, a to že rodič musí pracovat na utváření pevného zdravého vztahu se svým dítětem za jakýchkoliv okolností. I když se dítě nechová podle našich představ, má dost dobrý důvod, proč se projevuje tak, jak se projevuje. Nesmí se stát, že pokud dítě dostane diagnózu a předepsanou léčbu od psychiatra, tak ho označíme za nemocného a začneme se k němu chovat jako k nemocnému.“ Zároveň upozorňuje, že počet dětí s psychickými obtížemi aktuálně může stoupat, dokonce budou podle Pötheho vznikat i nové diagnózy spojené s koronavirovou dobou. Ale rodiče i v těchto situacích nesmí rezignovat na vztah se svým dítětem.
Dbejte o svoji psychickou kondici
Pokud nejsou v pohodě rodiče či pěstouni, tak se to okamžitě odráží na dětech. Nervozita a stres se přenáší velmi lehce. „Je potřeba dbát i o vlastní psychické zdraví a takzvané well-being, abychom mohli účinně podpořit druhé, Je proto třeba pečovat o psychickou, fyzickou i sociální pohodu,“ říká Štěpán Vymětal. „Všem doporučuji webovou stránku www.opatruj.se, která je zaměřena na podporu duševního zdraví a odolnosti jak dětí, tak nás dospělých.“ I když jsou současná omezení výrazná, určitě se najde něco, co i nyní lze udělat pro své potěšení. A třeba právě kvůli omezením dojde konečně na věci nebo činnosti, na které za standardní situace nezbývá prostor.
