Barva očí, výška nebo talent? Nemyslím, že si rodiče budou moci určovat znaky dítěte, říká lékařka

„Plodnost generace v reprodukčním věku se bude nadále zhoršovat. Obrovský podíl mladých lidí trpí civilizačními chorobami, zejména metabolickým syndromem,“ říká v rozhovoru k budoucnosti reprodukční medicíny MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., ředitelka reprodukční kliniky REPROMEDA. Jak bude podle lékařky vypadat asistovaná reprodukce za 20 let? Co vše se budeme moci dozvědět o nenarozeném dítěti? A budou si rodiče moci určit inteligenci, barvu očí nebo třeba výšku potomka?

Jaký vývoj v oblasti reprodukční medicíny očekáváte v příštích 20 letech? Bude se podle vás klást na nějakou oblast větší důraz než dosud? Mám na mysli například trend zvyšujícího se věku žen.

O reprodukčních tendencích dalších generací bude rozhodovat řada parametrů, od sociálně-kulturních po ekonomicko-hospodářské. To, s čím se potýkáme dnes, nemusí být za dvacet let vůbec zásadní. Například je dost možné, že se právě trend zvyšujícího se věku prvorodiček obrátí. V USA se již dokonce zastavil, a naopak se jejich věk začíná postupně snižovat.

A čemu tedy podle vás bude muset reprodukční medicína v budoucnu čelit?

Co se může projevit jako zásadní problém, je fakt, že ekonomicky rozvinuté země řeší epidemii obezity, a to již u mladších věkových kategorií, jichž se reprodukce týká. Z tohoto důvodu se obávám, že se plodnost generace v reprodukčním věku bude zhoršovat. Bohužel se stačí jen projít po ulici a vidíte, že obrovský podíl mladých lidí trpí civilizačními chorobami, zejména pak metabolickým syndromem. To lze poznat již na první pohled. Reprodukční ukazatele však mohou velmi ovlivňovat například také migrace nebo válečné konflikty.

Můžete tedy odhadnout, jaký podíl dětí se za 20 let narodí pomocí asistované reprodukce?

S ohledem na tuto predikci odhaduji, že v horizontu dvaceti let bude v Česku počat pomocí asistované reprodukce přibližně stejný podíl dětí, jaký je běžný například ve Skandinávii. Tedy asi 10 a více procent. Jde však také o to, za jakou cenu těch narození dosáhneme, kolik cyklů mimotělního oplození na to budeme potřebovat a jak kvalitní léky a metody k tomu použijeme. Mrzí mne, že v České republice často neumíme ve zdravotnictví ještě dobře ekonomicky myslet.

A v čem děláme chybu?

Škrtáme primární výdaje na léčbu místo toho, abychom investovali do předléčebných vyšetření a metod, které léčbu zefektivní natolik, že se výsledně ušetří. Na první pohled levná a kvalitou průměrná léčba je totiž ve výsledku právě ta nejdražší. Důvodem je nutnost častého opakování.

Nedílnou součástí asistované reprodukce je i genetické testování. Jakou spatřujete budoucnost v této oblasti?

Molekulární biologie a genetika se rozvíjí neskutečným tempem a proud inovací je nezastavitelný. Z mého pohledu je zde obrovská využitelnost například prekoncepčního[1] a preimplantačního[2] testování. Ty umíme dělat už dnes, ale stále se využívají málo. Je to cesta nejen k lepšímu zdraví naší populace, ale rovněž k obrovským úsporám výdajů ze zdravotního pojištění.

V jakém ohledu?

Mezi takzvaně nejdražšími diagnózami je totiž většina dědičných onemocnění a vad, které jsou buď neléčitelné, nebo léčitelné jen velmi obtížně. Léky pro tato vzácná onemocnění se pochopitelně vyvíjejí, ale jejich cena je enormní. Jedna dávka stojí řádově i desítky milionů korun. Tyto léky navíc často neumějí nemoc vyléčit, jen zbrzdit. Přitom plošné prekoncepční vyšetřování celé populace by přenašečství řady závažných onemocnění včas odhalilo. Lidé by pak nemuseli prožít tu bolestnou zkušenost, když se dvěma zdravým rodičům narodí smrtelně nemocné nebo těžce postižené dítě. Tyto choroby přitom dnes umíme otestovat již na úrovni embrya, a pomoci tak párům, aby se jim narodilo zdravé dítě. Kdybych měla tu moc, prosadila bych plošné testování přenašečství dědičných nemocí. Všem by to obrovsky prospělo.

Když jsme u genetiky, myslíte si, že budou rodiče moci v budoucnu ovlivňovat genetickou výbavu svého potomka? Například jeho výšku nebo talent?

To je velmi oblíbená otázka. Lidé často uvažují nad tím, zda budou v budoucnu rodiče moci rozhodovat o některém rysu svého dítěte. Obvykle se skloňuje právě výška, inteligence, nadání pro nějakou činnost, barva vlasů či třeba očí. Tyto vlastnosti a znaky jsou však děděny polygenně, což znamená, že za ně neodpovídá pouze jeden gen, jako je tomu u jiných znaků, kde je dědičnost poměrně jednoznačná. Ovlivnit tyto znaky je tak naštěstí nesmírně komplikované.

Čili si to nemyslíte…

Popravdě, představa, že budoucí rodiče přijdou na kliniku a v dotazníku si zaškrtají, jaké vlasy a oči má mít jejich dítě či kolik má v dospělosti měřit a jaké má mít IQ, mi jednoduše do konceptu zákonem regulované reprodukční medicíny nezapadá, a to ani za těch dvacet či více let. Reprodukční medicína by měla pomáhat k početí zdravého dítěte, tedy vyloučit závažné a těžce léčitelné nemoci a vady. Nemůže však zaručit na 100 % zdravé a po všech stránkách dokonalé dítě.

Zůstaneme-li ještě u genetiky, v nedávné době se hovořilo o metodě „vystřihování“ nebo také vypínání nežádoucích genů. Myslíte, že to bude metoda v budoucnu v reprodukční medicíně využívaná?

Určitě si myslím, že na poli změn přímo v DNA bude v příštích desetiletích probíhat aktivní výzkum. Metoda, o které hovoříte, se označuje jako CRISPR-Cas9.[3] Zabývají se tím například v Ceitecu Masarykovy univerzity, která sídlí hned ve vedlejší budově. Cílem je budoucí aplikace v léčbě závažných onemocnění. Tato technologie ve skutečnosti není pro kvalitní laboratoř složitá, jde jen o její aplikaci. Pokud se takto změní DNA vážně nemocného člověka a on se uzdraví, je to jistě v pořádku a není k tomu co namítnout. Ovšem genové manipulace na embryích jsou specifické.

V čem, prosím?

V tuto chvíli totiž nevíme, jaké změny, často třeba i v pozdějším věku, by manipulace a změny na DNA přímo v embryu mohly přinést. Je tedy skutečně potřeba ještě dlouhého výzkumu a vývoje, nežli bychom o něčem takovém mohli třeba jen uvažovat.

Děkuji za rozhovor.

[1] Genetické testování páru před početím

[2] Genetické testování embrya před zavedením do dělohy

[3] Někdy je metoda označována jako molekulární nůžky. CRISPR-Cas9 totiž umí v DNA organismů vyhledat konkrétní místo a v něm DNA přerušit. Tím se spustí ochranné mechanismy v buňce, které DNA v místě přerušení opět spojí, ale nedokonale, čímž dosáhneme toho, že vznikne mutace, která zasažený gen vyřadí z činnosti.