Muži páchají sebevraždy čtyřikrát častěji. Depresi často projevují podrážděním či výbušností, říkají odborníci
Chodí do práce, plní povinnosti a působí, že vše zvládají. Uvnitř však mohou být vyčerpaní, osamělí a bez radosti. Muži často trpí pocitem, že musí být vždy silní, a žádost o pomoc vnímají jako slabost. Odborníky proto vyhledávají neochotně a potíže dlouho maskují, což může přispívat k až čtyřikrát častějším sebevraždám, než je tomu u žen. „Žádost o pomoc mohou muži vnímat jako zpochybnění jejich identity. Psychická odolnost ale znamená i schopnost poznat, kdy vlastní síly přestávají stačit,“ říká psychiatr MUDr. Matěj Kasal z Mindwell. Duševní zdraví mužů připomíná v listopadu také osvětová iniciativa Movember.
Depresi a úzkost mohou muži projevovat jinak než ženy
Představa muže, který je za všech okolností silný, soběstačný a schopný vše vyřešit, ve společnosti podle odborníků stále přetrvává. Přiznání psychických obtíží proto někteří muži nevnímají jen jako zdravotní problém, ale i jako důkaz selhání v roli partnera, otce nebo člověka, který má zabezpečit rodinu. „Psychická odolnost přitom neznamená, že člověk nikdy nepotřebuje pomoc. Přijetí vlastní zranitelnosti je přirozenou součástí života a lidskou hodnotu neurčuje množství problémů, které člověk unese bez podpory druhých,“ upozorňuje psychiatr MUDr. Matěj Kasal.
Ačkoliv má deprese i úzkost u mužů a žen stejné základní diagnostické charakteristiky, může se lišit způsob, jakým obě pohlaví obtíže prožívají a vyjadřují. Muži se často neprojevují smutkem, ale spíše podrážděností, výbušností, nespavostí, pracovním přetěžováním nebo tělesnými obtížemi. „Deprese nemusí znamenat vždy viditelný smutek. Někdy se projevuje tím, že muž nemá radost ze života, přestože v něm všechno zdánlivě funguje. Dál chodí do zaměstnání a plní své povinnosti, ale život se mu postupně redukuje na zvládnutí dalšího dne,“ upozorňuje psychiatr s tím, že někteří muži se navíc snaží nepohodu tlumit alkoholem nebo dalšími návykovými látkami.
Duševní zdraví proto není možné posuzovat jen podle toho, zda muž chodí do práce a zvládá každodenní povinnosti. Někteří si totiž udrží vysoký výkon i při výrazných obtížích, stojí je to však mimořádné úsilí. „Možná bychom měli přestat vnímat otázku, zda muž ještě zvládá fungovat, jako hlavní měřítko psychického zdraví. Mnohem zásadnější je ptát se, jak se mu skutečně žije,“ říká Matěj Kasal. Varováním je ztráta zájmu, omezování kontaktu s blízkými, zhoršený spánek, podrážděnost, beznaděj nebo pocit, že je člověk druhým na obtíž.
Schopnost fungovat ještě neznamená, že je člověk psychicky v pořádku
Podle údajů ČSÚ připadaly mezi lety 2020–2024 na 1 sebevraždu ženy 4,1 sebevraždy mužů. Tento rozdíl ale nelze vysvětlit jedinou příčinou, ani z něj vyvozovat, že muži prožívají více psychického utrpení. Roli může hrát méně časté vyhledání pomoci, dlouhodobé maskování potíží, alkohol a další návykové látky, sociální izolace nebo obtížné zvládání životních krizí. „Zvlášť nebezpečnou vnímám kombinaci psychického utrpení, osamělosti a přesvědčení, že člověk musí zvládnout všechno sám,“ zdůrazňuje psychiatr. „Pokud muž odvozuje svou hodnotu především od pracovního úspěchu, ekonomického zabezpečení nebo schopnosti postarat se o druhé, může pro něj ztráta zaměstnání nebo vztahu znamenat hlubokou krizi identity.“
Vyhledání odborné pomoci není poslední možností, ale zodpovědný krok v péči o vlastní zdraví. „U lehčích a středně závažných obtíží mohou být vhodné také strukturované psychoterapeutické intervence v podobě digitálních programů založených na principech kognitivně-behaviorální terapie,“ říká lékař s tím, že takovým je v Česku například Mindwell, který je při indikaci praktickým lékařem plně hrazen zdravotní pojišťovnou. „Některým mužům může nabídnout dostupnější a méně stigmatizující první krok k řešení potíží.“
„Beze mě by vám bylo lépe.“
Prohlášení jako „Už to nemá cenu.“ Nebo „Beze mě by vám bylo lépe.“ Nemusí automaticky znamenat, že je člověk rozhodnutý zemřít. Mohou ale signalizovat, že prochází velmi náročným obdobím a na své obtíže už nestačí. Blízcí by podle terapeutky Jiřiny Přikryl Maršálkové z Mindwell neměli tyto projevy zlehčovat ani rychle vyvracet. „Pokud máme obavy, je namístě se zeptat, co podle něj nemá cenu. Jestli nám o tom může říct víc. Neměli bychom se ale obávat ani přímé otázky: Napadá tě někdy, že už nechceš žít? Takovou otázkou člověku myšlenky na sebevraždu nevnukneme,“ vysvětluje odbornice.
Důležité je naslouchat, nehodnotit a nesnažit se pocity druhého zpochybnit a ani v dobrém úmyslu nevyvracet argumenty o rodině nebo tím, že přece má všechno, co potřebuje. Pokud člověk sebevražedné myšlenky přizná, je potřeba zjistit, zda uvažoval o konkrétním způsobu, má plán nebo prostředky k jeho uskutečnění. Podle míry rizika je nutné co nejdříve zprostředkovat odbornou pomoc a zajistit, aby nezůstával sám.
Terapie neznamená svěřit niterné pocity ani medikaci
Část mužů se obává, že při terapii budou muset hned popisovat své nejniternější pocity nebo se vracet k těžkým zážitkům. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se ale může zprvu zaměřit na konkrétní problém, napětí, nespavost nebo třeba podrážděnost, a pracovat s přesvědčením, že požádat o pomoc znamená selhat. Člověk nemusí hned říct vše. Stačí začít větou: „Poslední dobou toho mám hodně a zdá se mi, že to nezvládám tak dobře jako dřív.“
Pro někoho může být dostupnějším prvním krokem digitální terapie Mindwell, kterou člověk prochází vlastním tempem, z prostředí domova a s písemnou podporou terapeuta. „V programu například zkoumáme, v čem je určitý způsob zvládání obtíží užitečný a kdy už člověku škodí. Muž se může zamyslet třeba nad tím, zda by svého blízkého považoval za neschopného, kdyby v podobně těžkém období požádal o pomoc,“ nastiňuje Jiřina Přikryl Maršálková. Pro některé muže může být diagnóza úlevná, protože pomáhá pochopit a pojmenovat jejich potíže, pro jiné naopak stigmatizující. Proto je potřeba zacházet s ní citlivě. Pokud je to doporučeno, léky předepíše lékař. Není to však automatický první krok.
O emocích, slzách a pomoci se chlapci učí už doma
Významnou roli v přesvědčení, že muž musí vše zvládnout sám, mohou hrát také vzorce chování, které si osvojuje v dětství. To, jak se k obtížím stavěl jeho otec, děda nebo jiné důležité mužské postavy. Bariéry, s nimiž se v dospělém životě potýká řada mužů, tak mohou vznikat už v rodině. Pokud chlapec slýchá, že kluci nepláčou, nemají se bát a poradit si sami, mohou se cítit za své emoce špatně.
„Rodiče nemusejí své dítě chránit před každým strachem, smutkem nebo zklamáním, ani za ně řešit všechny obtížné situace. Důležité je pomoci mu emoci prožít, pojmenovat a postupně ho učit, jak ji přiměřeně projevovat a regulovat. Můžeme například uznat, že se něčeho bojí, a současně ho povzbudit, aby situaci postupně zvládlo: ‚Vidím, že máš strach. Pojďme se podívat, co by ti pomohlo to zkusit,‘ “ radí terapeutka. Velký význam má také příklad samotných rodičů. Pokud dítě vidí, že dospělí dokážou přiznat chybu, mluvit o svých starostech nebo požádat druhého o pomoc, učí se, že tyto projevy patří k běžnému životu.
Movember je příležitostí připomenout, že péče o zdraví nekončí u preventivních prohlídek a fyzické stránky věci. Stejnou pozornost si zaslouží dlouhodobé napětí, změny nálady, poruchy spánku nebo ztráta zájmu o oblíbené činnosti. „K péči o duševní zdraví patří také odpočinek, kvalitní vztahy, schopnost rozpoznat vlastní hranice a včas požádat o pomoc,“ uzavírá Jiřina Přikryl Maršálková.
Náhledový obrázek vytvořen pomocí AI.







